kakofonie eg=nuda=postpostmoderna

Stále ještě úplně nechápaly, proč bylo nutné, aby se účastníci maturitního plesu litomyšlského gymnasia museli na svoji oslavu sjíždět do pražské Lucerny. Snad se chtěli vyprostit ze svého provinilého pocitu provinciálnosti, říkaly si. Stály už přes hodinu u vchodu a se škrobeným úsměvem utrhávaly konce lístků. Za těch šedesát minut toho viděly víc než dost: kluky, kteří se jim líbili, podivné přihlouple se tvářící mladíky, kteří to naopak zkoušeli na ně, rozložité paní matky i přísné učitelky, rozverné staříky a spoustu jiných všedních lidiček.

Když jim otec jedné z nich nabídl tuhle brigádu, přemýšlely, jak se asi budou chovat obyvatelé tak vzdáleného města. Samy navštěvovaly gymnasium, a tak se hlavně těšily na pozorování svých vrstevníků. Předpokládaly, že se budou výborně bavit jejich stydlivostí, absencí byť jen elementárního vkusu a vůbec celkovou nevyspělostí, tolik kontrastující s jejich rozhledem. Jenže včera provedly setkání s kamarádem Tomášem, který je jako tradičně zcela bez zábran zkritizoval za jejich postoje, vysvětlil jim, že je pro něj nepřípustné smát se člověku kvůli věci, kterou nemůže ovlivnit, a že prý vůbec smát se lidem kvůli čemukoliv je v nezhuleném stavu pouze projev nevyspělého charakteru a že právě tím svým utahováním si by mu mohly být k smíchu, kdyby se dokázal bavit nedostatky ostatních. Sice před ním jeho názory odmítly, později však nezávisle na sobě došly k podobnému přesvědčení. Jenže z vysmívání by stejně nic moc nebylo, tihle lidé totiž nebyli vůbec k smíchu, byli jenom k smrti nudní.

Možná to bylo jejich bohatými zkušenostmi z nočních kaváren, ale zdálo se jim, že je už nemůže nic překvapit. Když v devět zavřeli vchod, jak měli nakázáno, a nechali u něj jen ochranku, uviděli rozjařeného mladíka, jak se staženými kalhotami běhá po schodech nahoru a dolů. Zatímco si většina návštěvníků protírala oči a v duchu si pro sebe kompletovala množství vypitého alkoholu, pohlédla Adéla na Terezu, která jakoby už tušila, co její kamarádka vysloví, a bez známky zájmu pronesla: “Sázka.” Tereza jen přikývla. Vydali se zkoumat osazenstvo, teď už měli volno.

V nejhornějším patře u posledního stolu, jak jinak, seděl podivný kluk a ptal se svojí spolusedící: “Styděla by ses přede mnou chodit nahá, Pavlo?” Na to Adéla vyprskla smíchy a popošla o kus dál. Její společnice ale nedokázala tenhle příběh nedokoukat: “Ne, nestydím se za svoje tělo, Honzí, hlavně ne před tebou, ty mě přece miluješ, ne?” pronesla napjatě dívka sedící vedle něho. Stále podivně se tvářící kluk se usmál, přikývl a řekl: “Jo, miluju tě, jasně že jo.” Přitom jí držel za konečky prstů. Druhou rukou vískal v kraťoučkých vlasech jinou dívku, která seděla po jeho levici. Teď už se Tereze podařilo namluvit si nezájem o tyhle tři a také popojít. Na rukou měla husí kůži, v očích nepřítomný výraz.

Potkali staršího muže s velkou jizvou táhnoucí se od kořene nosu až k pravému koutku úst. “Dívej na toho hnusáka, brrr,” řekli si navzájem a otřásli se. Javier, tak se ten chlapík jmenoval, byl Španěl, ale žil v Litomyšli už deset let. Bydlel v jednom z těch přímořských letovisek a jednou tomu náhoda chtěla, že se zakoukal do české dívky jménem Martina. S ní také odjel do Česka i přesto, že jediným důvodem mu byl právě tento nedlouhý citový vztah. Jenže tenkrát měl pocit, že jedině s Martinou dosáhne štěstí, jakkoliv naivní či banální se to může zdát. Právě teď přemýšlel nad tím, jestli jeho pochybení bylo v tom, že ji nedokázal během jejich vztahu dávat vše, co očekávala, nebo jestli ji špatně odhadl hned na začátku. Jen stěží dokázal vzpomínat na krvavou potyčku s manželem Martiny, kterou mu ale vždy až moc živě připomněl pohled do zrcadla. Naproti tomu velmi často si vybavoval, jak Martina prohlásila, že “s takovým ohyzdou nechce mít nic společného.”

“To je ale zrůda,” pronesla Tereza. “Ten musí bejt nesympatickej, vodpornej, vždyť....” její úvahy přerušil tupý zvuk. Podívali se přes ochoz na parket. Před vteřinou na něj dopadlo lidské tělo.

Dívka, kterou ten podivný kluk před chvílí nazval Pavlou, ležela v nepřirozené poloze u kraje pódia a nehýbala se. Jistě je mrtvá, proběhlo všem hlavou, přičemž někde v koutě své duše doufali, aby tenhle sebevražedný pokus byl úspěšný, bylo by to přece tolik vzrušující! Počkat: sebevražedný? Chtěla tak moc zemřít, že byla schopna skočit po hlavě na podlahu, kterou před ní už pár lidí obývalo, a nebylo tedy vůbec snadné učinit takové rozhodnutí?

Kapela nepřestala hrát, jen otočila hlavy směrem k bezvládnému tělu. Ano, její jednotliví členové pouze odvrátili pohledy od not a sledovaly lidskou schránku zkroucenou takřka věrně do tvaru houslového klíče. Všichni hráli stejný rytmus:

Mrtvá dívka, mrtvá dívka na divném plese, mrtvá dívka na divném plese bez rituálů, mrtvá dívka na divném plese bez rituálů opustila podivného kluka skokem z výšky; opustila i tu, jíž vískal nevyrostlé vlasy, mrtvolná atmosféra dosáhla svého zhmotnění; nás se to ale přece netýká, to každý musí vidět, my jsme tu jen pro obsluhu instrumentů, jen zprostředkováváme cizí melodické linky a právě teď jen vaše myšlenky, drahé panstvo, není-liž pravda?

Tančící páry, jímž autentičnost hudebníků brala dech, koordinovaly svoje pohyby tak, aby měli oba partneři co nejdéle na očích tu fascinující scénu. Zároveň se ale pokoušeli předstírat nezájem, hlavně nevzbudit rozruch, tohle je přece poklidný plesík, jen žádný existenciální melodram v tuhle slavnostní chvíli, přišli jsme se sem bavit: i smrt se dá ututlat, vyžadují-li to okolnosti.

Mrtvá dívka zůstávala ležet, zájem o ni postupně opadal; kluk, který ji “miloval” se nepřestával s nábožnou úctou dotýkat vlasů, podivných skoro jako on sám. V tančících párech zbyl jen příjemný pocit z naprosté tolerance, po které je přece teď tolik voláno a kterou teď konečně mohly dopřát i téhle dívce. Teď se chováme jak se sluší, říkaly si, když chce někdo sebezáhubně skákat, my ho necháme, jen ať si skočí. My to budeme respektovat, nebudeme ho nijak omezovat svým zájmem o něj. Ať si každý činí, co uzná za vhodné, že? Jsme tak moderně tolerantní, zaradovali se a dál natřásali svá moderně rozměrná těla v rytmu obstarožních (nemoderních) melodií.

“To ji tam jako nechaj ležet?” zeptala se Adéla a poprvé ten večer naznačila známky soucitu, který se v ní včera snažil probudit Tomáš. Tereza na ni překvapeně pohlédla. Takhle ji neznala, lítost u ní byla velmi zřídkavá. A citové pohnutí kvůli cizímu člověku? To už vůbec ne. Co se v ní změnilo? Bylo to opravdu jenom Tomášovými názory?

Dál přemýšlet nemusela, Adéla totiž teatrálním tónem přehrávala patetické pohnutí: “A co se s ní teď stane?” vzlykala a skrz slzy jí prosvítal pobavený výraz. Pak už to nevydržela a vyprskla smíchy. Takhle ji už poznávám, tohle je ta Adéla, kterou znám, pomyslela si Tereza s uspokojením.

Na tomhle plese bylo opravdu něco neobvyklého. Doteď se na něm neodehrála žádná z klasických vložek, tolik běžných na jiných slavnostech tohoto druhu. Žádné šerpování maturantů, žádný obdiv nad duchaplností kombinovanou s vtipností hesel na zadních stranách těchto studentských ozdobných obojků, žádné pitoreskně zadýchané červené tváře účastníků předtančení, žádná přehlídka rozličných pocitů trapnosti při nesehraných krokových kreacích padagoga a jeho žáka, ani žádný projev. Zatím. To se ale mělo brzy změnit.

Teď již bývalé trhačky lístků u schodů vrazily do kluka, který přecházel sem a tam a něco si pro sebe přeříkával. “Ty se učíš na maturu i tady?” zeptaly se ho. Vysmály se mu, i když to popřel. Možná se mu vysmály právě proto. Ale je to důležité – proč? Prý si opakuje projev, za chvíli ho má přednést. Tak přece rituály! Za chvíli se budeme královsky bavit nervozitou tohohle ťulpase. “Úplně ho vidím, jak říká: Dámy a pánové, milí rodičové a pedagogové, děkuji vám za vše, co jste pro nás během studia dělali, jsme vám opravdu vděční..” Tentokrát se zalykala smíchy Tereza. “A mohl by ještě cestou zakopnout, mluvit do vypnutého mikrofonu, zapomenout část toho svýho kecu nebo tak něco!”.... “Já jsem Lukáš a vy?”

O patro níž se poznaly se dvěma bratry. Neznaly jejich jména, ale nechybělo jim to. Jeden potvrdil tvrzení druhého, totiž že je o čtyři měsíce mladší než jeho sourozenec. “A to jako máte společnou matku, jo?” vykulila se Adéla. “Jasně, jsme z obou stran čistokrevný, to víš doba se zrychluje, všechno běží neskutečnou superdrahou, nic není co bejvalo, zapomeň na minulost, oprosti se od všeho, co dosud znáš, co se ti zdá samozřejmý a co bys nechtěla měnit. V technologiích je síla. A taky....” řekl toho ještě hodně, ale nebyl vyslechnut. “Kyberněco,” procedila Tereza a Adéla přikývla.

Když slyšely, jak se ti dva hádají, zda je právě ponílek nebo středolelok a dozvěděly se, že si pro sebe vytvořily vlastní kalendář a že za jeden “konvenční anachronickej tejden” stihnou občas i týdny tři, zeptaly se jich rovnou, jestli nemaj nějakou trávu. I tohle mohlo tyhle dva charaktery deformovat do tak fantazijní poťouchlosti. Jenže ouha: “Nechceme bejt závislý, nejsme blbý, cannabis je nebezpečná droga ničící mozkové buňky a taky přispívá ke ztrátám paměti, člověk s tím zažívá samý schýzy, to všude píšou. Nejsme blbý. Četli jsme takovou tlustou příručku americkýho drogovýho....”

“...koncernu?” doplnila ho obě dívky ve vzácné shodě. Na jednu stranu se výborně bavily nad poslední obětí alkoholo-tabákové anticannabinoidní propagandy, na druhou byly trochu rozmrzelé, že z těhle dvou jointa nedostanou. Upovídaná ‘oběť’ se znechuceně odvrátila a dopila dalšího panáka.

Hned vedle malé dítě šlapalo svými sněhem a bahnem potřísněnými botičkami po stole a vytvářelo si na jeho dříve bělostném ubrusu různé obrazce. Její vedle sedící matka jí chvílemi nevnímala, dívala se na rozměrná těla a vzpomínala na stáří, chvílemi děcko pozorně pozorovala a dělala si poznámky. “Asi je to učitelka a přišla si odpočinout od práce, hehe!”

Poté se začal do té doby nedefinovatelný obrazec na parketu měnit ve spořádaný půlkruh. Lukášův čas nadešel. Vše se odehrálo bez moderátora, jen muzikanti přestali hrát a Javier odtáhl mrtvý houslový klíč za oponu. Lukáš zvládl cestu na pódium bez chybičky. “Škoda, to mohlo bejt!”

I stalo se: Podivný kluk řekl tak tichým hlasem, že byl slyšet po celém sále (všem došlo, že něco tak tichého jednoduše musí slyšet): “Já sakra nechci žít bez Pavly, tvůj porost mi může bejt úplně volnej, já ji vážně miluju!!” a zopakoval již předvedený kousek. Obecenstvo zívlo – tohle už tu přece bylo, ukliďte někdo to tělo. Třeba ten zohyzděnej cikán, ten byl fajn, jen makej, mouřeníne! Mysleli si snad, že tyhle scény jsou součástí programu?.... “Samovražda znamená, že někdo vraždí sám?”

Lukáš nedokázal vnímat nic kromě svého projevu. Teď to všem natřu, teď přichází nejslavnější den mého života, tohle mi nemůže překazit jediný ztracený lidský život, ostatně – co znamená život podivnýho kluka ve srovnání s tím, co se chystám přednést, s něčím, co od základů změní pohled lidí na svět mládeže?

“Nebudu začínat oslovením, abych nebyl obviněn z podlehnutí estetice kýče. Kdybych zde mluvil jen za sebe, odmítl bych všechny plesy několika argumenty. Jenže já zde zastupuji celou třídu, potažmo celý čtvrtý ročník našeho gymnasia. Proto budu převážně tlumočit názory tam převládající. Jedním z nich byla dočasná solidarita se zkostnatělým lpěním na prapodivných rituálech starších příslušníků naši společnosti, která se projevila souhlasem s uspořádáním tohoto plesu. Vše ostatní jsme ale odmítli: předtančení, sólo pro učitele, stužkování včetně připitomnělých duchaprostých hesel. A propós. Původně jsme chtěli vymyslet skutečně provokující heslo, přinejhorším alespoň velmi vulgární, které by vyjadřovalo naše názory na tradice, jejichž význam nám není jasný a které tudíž odmítáme, jenže jsme velmi dobře věděli že vaše, ano ‘vaše’, nikoliv ‘tato’ či ‘naše’, společnost dokáže přijmout a absorbovat cokoliv. I to, co jí nevyhovuje. Takové věci naopak pohlcuje dvojnásobnou silou, jen aby proboha nebyly moc dlouho na očím těm, kteří by si z nich mohli vzít příklad a pokusili se vaši zahřátou útulnou společnost reformovat!”

Lukáš si odkašlal, otřel pot z čela a stejně jako předtím – tedy zpaměti – pokračoval.

“Vím, že jste čekali smířlivý projev a pokoru, děkování učitelskému sboru a vysoká adorační hodnocení úrovně školy. Ano, mohlo to tak být. Jenže s tím my se spokojit nechceme. Nechceme se nechat konejšit málem. Co chceme? Nic méně než změnu myšlení! Chceme konečně něco, co tento systém neposílí, ale co ho zabije. Nenechte se, prosím, zmást slovem ‘systém’, nemáme politické ambice, jenom požadujeme přehodnocení postojů jednoho každého z vás. Odpovím na otázku, kterou vám vidím na očích: Ano, začali jsme u sebe, my jsme se již pokusily být takoví, jak požadujeme teď od vás. A ono to jde! Jde to být tolerantní tak akorát, nebýt lhostejný a netečný, ano, drazí přátelé, jde to respektovat všechny svobody jednotlivce, které mu doteď přiznáváte pouze teoreticky. Také lze nečinit rozdílů mezi životy, odstranit velmi zvláštní, avšak vámi velmi oblíbený, fašismus životů, který je tolik svázán s tím vaším domácím rasismem, který se už stal vaším průvodcem a kterého jste se zbavili jako dlouholetého nepřítele tím, že jste ho uchlácholili dary a pohostinností rodinného krbu.

Vyzvývám vás k zamyšlení!”

Manželky překvapeny rychlým koncem strkaly lokty do svých manželů, aby se probudili, postávající páry si oddechli – tak už se konečně vykecal, ale že to byl hezký projev, takový mladý, svérázný, to ale máme chytrou a přemýšlivou mládež, že? Však oni z toho vyrostou, oni zmoudří, také jsme tím prošli, pamatujete si tenkrát, to byl snad rok 54, ne to už jsem byl na vojně, tak 52, jo to je ono, tak tehdy jsem......že – a chtěli pokračovat v tanci. Jen čekali (staromilsky usedle), než stále ještě rozohněný Lukáš sejde z pódia a umožní hrát kapele, která očekávala (staromilsky totéž), až stále ještě rozohněný Lukáš sejde z pódia a umožní kroužit tanečníkům, kteří postávali (totéž totéž).

“Tohle nebude tak, jak čekáte! Tohle neabsorbujete!!”

Ze všech stran se hrnuly spousty mladých lidí, vletěly na parket i na pódium a začaly rozbíjet hudební nástroje a establishmentova ústa. S potěšením dětí nepřestávaly drancovat tašky ctihodných buržoazních paniček, prostrkávat všechnu tu verbež skrz blány bubnů a i všelijak jinak napomáhat obtížné absorbci.

“Myslíš, že to bude večer ve zprávách?” zeptala se klidně Adéla.

Cestou zpátky uviděly na ulici pohřební vůz. Zřízenci do něj nakládali jedinou rakev. Asi jich je nedostatek. “Aspoň jsou ty dva konečně spolu, no ne?”...Tereza. Klidně v rakvi, hlavně že spolu. Pomalu kráčely směrem ke svým domovům. Už zažily víc vzrušující večery. Dneska se už nic moc neděje. Život je taková nuda.